Kapitola 1

Celý můj život byl silně ovlivněný jedním zásadním strachem. Strachem o život. Tenhle strach se zrodil už v dětství… Jako děti jsme totiž všichni závislí na lásce a přijetí rodičů. Především matek. A když v tomhle zranitelném věku ta láska chybí, je nějakým způsobem podmíněná nebo ji zkrátka ta matka nedokáže dávat dostatečně najevo, náš mozek to vyhodnotí jako existenční hrozbu. 

Dnes už chápu, že rodiče přenášeli své vlastní nezhojené rány dál. Každá generace je obětí i nositelem svých příběhů. A taky, že oni vlastně jen nevědomě přenášeli své vzorce z dětství na další generaci. Zátěž našich rodičů je tak hluboká a, snad právě proto, tak nevyhnutelná…

Tenkrát se moc nenosilo mluvit o svých problémech. Vnímám dokonce, že i dnes je tato myšlenka hluboce zakořeněná v naší společnosti - je to jedno z dědictví, které máme po svých předcích. Ani moji rodiče tak o svých problémech nebo pocitech neuměli mluvit, natož jim čelit. A tak jsem vyrůstala v rodině, kde mi chyběl pocit bezpečí a přijetí. Slova lásky se používala tak střídmě, jako by to snad byl šafrán. A oni dva? Utekli před svými bolestmi k závislostem.

Díky této výchově se ve mě také usadil takový ten vzorec, možná ho znáš, že: když nebudeš ta hodná holčička a nebudeš dělat to, co se od tebe očekává, přijde trest. Trest v podobě nepřijetí. A pocit nepřijetí v našem mozku nespouští nic jiného, než stres. Protože žiješ v neustálém strachu, aby tě “tlupa” náhodou nevyloučila… 

A pak jsou tu ti vnitřní sabotéři, kteří šeptají: „Nestojíš za nic! Podívej se na sebe, jak vypadáš! Nikdy neuděláš nic dobře! Kdo by tě mohl mít rád, když jsi taková?!“ Když ti hlavou jedou tyhle myšlenky dostatečně dlouho, podpořené výroky zvenčí, začneš věřit, že ty jsi ten problém. Že s tebou není něco v pořádku. Pohltí tě pocit, že by tu bez tebe všem bylo líp. 

K tomuto závěru jsem dospěla i já. Moje hlava mě zkrátka přesvědčila a já přestala vidět smysl svého života. Dospěla jsem k rozhodnutí, že nemá smysl v něm pokračovat. Tohle byl vlastně můj první velký pád. Pád na dno, ze kterého bylo potřeba se odrazit. 

Probudila jsem se v nemocnici. Moje cesta pokračovala… do psychiatrické léčebny. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že tam to celé asi začalo, i když ta cesta měla být ještě dlouhá. Tam jsem se totiž ocitla v prostředí, kde mě nikdo neodsuzoval. Kde jsem měla pocit, že mi někdo rozumí. Že rozumí tomu, co se děje v mé hlavě. A také právě tam jsem objevila kouzlo některých technik, jak pracovat sama se sebou. Pravidelně jsme prováděli meditace, psali deníky, mluvili o svých pocitech a dělali všelijaké osobnostní testy.

Vlastně mi nakonec bylo skoro líto, že musím pryč a vrátit se domů. Návrat domů znamenal návrat k mlčení. Táta mi tenkrát v autě řekl, že o tom všem už nebudeme mluvit. A tím mě opět zanechal ve společnosti samoty a starých strachů. Připadala jsem si tak sama. Zpětně když se podívám na tuhle situaci, chápu, že to byla chvíle, která mi potvrdila další vzorec – to, že na všechno jsem sama, že musím všechno zvládnout a že o tom, co není “správné a přijatelné” druhými, se nemluví.

Stejně jako se mi v hlavě usadilo to, že chlapi za nic nestojí, že na ně není spolehnutí, že v jejich náručí nikdy nenajdu bezpečí a že mě nikdy nemůžou mít doopravdy rádi, protože nikdy nebudu taková, jakou by mě chtěli mít. A taky to, že je lepší jim své city najevo moc nedávat, protože by mě mohli ranit. Tohle semínko zasadila do mé hlavy máma. To její zásluhou a pravidelným opakováním podobných vět z toho semínka vyrostl statný stromek, ale táta ho svými činy i slovy dotvořil. Stal se z něj obrovský baobab, který ovlivňoval všechny mé budoucí vztahy s muži.

V tom autě se mi také vrátily pocity, na které jsem si v léčebně skoro odvykla. Vrátil se starý známý - strach. Strach z toho, co tam na mě čeká. Chápala jsem, že návratem domů ztrácím nově nabytou půdu pod nohama, a objevil se i obrovský pocit samoty. Také lítost a vztek přišly. Bylo mi líto, že doma na mě nečeká máma, která by mě objala a řekla: "Holčičko moje." Měla jsem na ní vztek, měla jsem vztek na tátu, na celý zbytek rodiny a vlastně na celý svět. V tu chvíli jsem pocítila i vinu. Protože jsem je vlastně všechny zklamala a takovou “nevděčnou holku” si nezaslouží. 

Jen jsem si v tu chvíli nebyla úplně jistá tím, jestli by měli být zklamaní spíš z toho, že se mi to nepovedlo, nebo z toho, že jsem se o to vůbec pokusila. Tenhle můj pokus odejít z tohoto světa, totiž upozornil na to, co se v naší rodině už roky dělo, a tak se naše rodina ocitla na seznamu OSPODu - “kvůli mě”. 

Tato část příběhu se odehrála v době, kdy jsem procházela obdobím dospívání. Bylo to jako nepovedený Molotovův koktejl. Uvnitř jsem měla směs silných emocí – vztek, samotu, strach, lítost a další, které měly vybuchnout. Jenže k žádné explozi nedošlo. Místo toho to uvnitř mě jen tiše doutnalo a dusilo mě to.

Vyrůstala jsem v devadesátkách. V devadesátých letech minulého století to bylo, jako když tě hodí do rozjetého vlaku a nikdo ti neřekne, kam jede. Aspoň tak to na mě tenkrát působilo. Všichni toužili po svobodě a když jí pak dostali, tak vlastně nevěděli, co si s ní počít. Tahle nálada prosakovala do společnosti a byla všudypřítomná. Bylo to jako na Divokém západě. 

Jedním z typických obrazů té doby byl charismatický, sebevědomý kovboj, Marlboro Man, který ztělesňoval svobodu, sílu a nezávislost. Byl všude. V televizi, na billboardech, v časopisech. Člověk tak nějak musel začít věřit tomu, že když si zapálí tu cigaretu, tak bude jako on. Tento dojem se nevyhnul ani dospívajícím. I oni zkrátka museli nabýt dojmu, že aby získali tu svou vysněnou svobodu a nezávislost, musí kouřit. Nebylo proto nic neobvyklého potkávat skupinky připomínající dýmající komín.

Při pohledu na takovou skupinku ti naběhne, že abys měla možnost někam patřit, musíš začít kouřit. A protože já měla tenkrát pocit, že nikam nepatřím, rozhodla jsem se s tím něco udělat. Začala jsem kouřit… A protože reklamy na alkohol nezůstávaly pozadu a své poselství křičely do světa celkem jasně: "Becherovka sbližuje" a "Po pořádné práci si zasloužíš pořádnou odměnu", přišlo i na alkohol.

Je zajímavé, jak všechny tyhle nápadné i méně nápadné vlivy utvářely můj pohled na svět a na to, co je "normální"...

V dospělosti se tak u mě začaly projevovat výsledky těchto různě nasbíraných vzorců.

Vzpomínáš si, jak jsem mluvila o svých vztazích s muži a jak je ovlivnily moje baobaby? Je zajímavé, jak to dnes vidím zcela zřetelně, ale tenkrát jsem pro samý les neviděla jednotlivé stromy. Oni totiž i naši partneři často zrcadlí náš vnitřní obraz o sobě. A mně všichni ti muži vlastně zrcadlili to, co se odehrávalo uvnitř mě. Tímto jim tedy všem děkuji za to, že mi věnovali svůj čas, aby mě učili něco o mě. 

Nicméně tenkrát jsem to tak neviděla, viděla jsem je jako viníky, kteří mi ubližují. Byla jsem doslova závislá na tom, abych dostávala lásku zvenčí a abych si dokazovala svou hodnotu tím, že budu mít nějakého partnera.

Také se u mě často střídala naděje s rezignací, což u mě vyvolávalo bezmoc a způsobovalo pasivitu. A tak místo toho, abych vzala svůj život pevně do svých rukou, nechávala jsem se raději unášet na "vlnách podivna". Bylo to jednodušší. Studovala jsem sice neustále nějaké knihy o osobním růstu, ale nějak jsem nedokázala vnímat smysl slov všech těch “ezo lidí”, kteří na mě občas působili, že sami na něčem jedou.

Až ve chvíli, kdy jsem otěhotněla, jsem si uvědomila, že je na čase vzít si zpátky svůj život a stát se jeho tvůrcem. Ale jak řekl Woody Allen: "Chceš-li Boha rozesmát, seznam ho se svými plány."

Na miminko jsem se skutečně těšila a snažila jsem se co nejlépe připravit, abych mohla být co nejlepší mámou. Nic a nikdo mě ale nemohl připravit na to, co se se mnou začalo dít po porodu. Představovala jsem si, že přijde období radosti, naplnění a nekonečné lásky, ale realita byla úplně jiná. Navíc všechno, co jsem si myslela, že už mám v sobě zpracované a uzavřené, bylo jenom pečlivě skryté někde pod povrchem. A šestinedělí bylo jako klíč k tomu, aby se otevřela Pandořina skříňka a všechno vyletělo ven.

Byla jsem vyčerpaná. Byla jsem zoufalá. Ztrácela jsem kontrolu nad tím, jak reaguji na některé situace. Neustále mě pronásledoval strach, že dělám něco špatně a že nejsem “ta dobrá máma”. Byla jsem zase lapená v nekonečném kolotoči viny, pochybností a selhání. Moje hlava byla plná úzkostí a strachů, že se nedokážu postarat o sebe, natož pak o své dítě. 

Topila jsem se v pocitech nenávisti celého světa. V pocitech oběti. Cítila jsem se prázdná a bez jakékoliv identity. Dny jsem jen přežívala. Chtěla jsem cítit lásku ke svému dítěti, ale nemohla jsem se k němu po emocionální stránce přiblížit tak, jak jsem chtěla. Věděla jsem, že bych ho měla bezmezně milovat, ale něco ve mně mi to v tom bránilo. A to, že jsem si plně uvědomovala, co by mělo být a není, mě ničilo. Přepadla mě temnota, o které bylo těžké někomu říkat. Navíc jsem měla strach z odsouzení, který mě izoloval ještě víc.

A tak jsem si začala znovu sedat ke skleničce vína (nebo piva) a začala si dávat sem tam ve vypjatých chvílích cigaretu. Intenzita užívání se zvyšovala. Bylo to, jako bych se po dlouhé době setkala s nejlepšími přáteli, těmi, kteří tě nikdy nezklamou. A navíc… nikdo mě za tohle řešení neodsuzoval! Věděla jsem, že kdybych se pokusila svěřit svým "blízkým", že moji černí pasažéři jsou zpět v plné síle a že potřebuji odbornou pomoc, buď by to ignorovali, nebo by se mi vysmáli, anebo by mě odsoudili = “tlupa” by mě vyloučila, a tak došlo k tomu, že jsem tyhle nezvané cestující vyháněla tak, jak jsem byla zvyklá… 

Někdy musíš shořet jako Fénix, abys pak povstala z vlastního popela silnější a s odvahou postavit se všemu čelem. Paradoxně k tomu, abych povstala já mě přivedl právě strach. Strach o mé dítě. A taky moje nevlastní sestra, která mi dokázala otevřít oči. 

Byla to dlouhá a náročná jízda. Byla plná bolesti, slz a pádů. Ale pokaždé, když jsem se podívala na svého syna, sebrala jsem sílu znovu se zvednout a pokračovat. Teď už nešlo jenom o mě. Šlo o to, jakým vzorem budu svému dítěti. A já rozhodně nechtěla, aby moje dítě vyrůstalo v podobném prostředí, jako jsem vyrůstala já a považovalo za “normální” totéž. A i když jsem neznala přesný směr, cítila jsem jasně, že něco musím změnit. A to něco jsem musela být já.

A tak, ve chvíli, kdy se učil můj syn chodit, učila jsem se chodit s ním - krůček po krůčku, pád po pádu. Vždycky jsme oba vstali a zkusili to znovu - jinak, jiným směrem, jiným stylem. Chtělo to trochu odvahy, trochu síly, trochu víry a snad i trochu naděje, ale oba jsme to dokázali.

A víš co? Během téhle cesty jsem si uvědomila, že to, co někdy považujeme za své prokletí, bývá ve skutečnosti tím největším darem. Že problém je vlastně výzvou. A že bolest není nepřítelem, ale učitelem. A v určitém momentě jsem se přestala ptát: "Proč já?" A začala jsem se ptát: "Co já? Co teď?" 

Změnila jsem pohled na svůj život a začala vidět příležitosti tam, kde jsem je předtím neviděla, a taky nacházet cesty, jak si plnit své sny. 

Od malička mě fascinovaly příběhy – nejen ty v knížkách, ale i ty, které se odehrávají v lidských životech. Fascinovalo mě sledovat cesty ke štěstí, i když jsem si tehdy myslela, že je to jen pro “vyvolené”. Dnes už vím, že štěstí není něco, co se nám náhodou přihodí. Je to volba, kterou můžeme žít každý den, stačí se “jen” rozhodnout.

Původně jsem snila o tom, že se stanu psycholožkou, protože mě bavilo zkoumat, jak “funguje” psyché a měla jsem v sobě neutuchající touhu chápat pohnutky lidí a také jim pomáhat. Tu zvědavost ve mě pravděpodobně probudil právě pobyt v psychiatrické léčebně a od té chvíle jsem hltala vše, co s tím souviselo. Místo studií psychologie jsem se ale tenkrát rozhodla jít jiným směrem. Cesta byla sice delší, ale za to obohacující. Nestudovala jsem psychologii, studovala jsem život a nakonec našla cestu, jak si alespoň částečně svůj sen splnit – stala jsem se koučkou a terapeutkou.

A jak vlastně s tím mým koučinkem a terapií souvisí genealogie? V určitých chvílích, když jsem se cítila sama a odpojená od těch, kteří byli živí, vnímala jsem silné spojení s těmi, kteří už mezi námi nejsou. Když jsem před zhruba 10 lety začala zkoumat rodinné kořeny, objevila jsem v příbězích předků něco, co mi chybělo. Bylo to jako najít ztracený článek k řetězu..

A když jsem později objevila a pochopila, že některé věci - trauma, bolest, vzorce chování - se předávají napříč generacemi, začalo mi to celé dávat mnohem větší smysl. Vedlo mě to k myšlence, že abychom mohli uzdravit (nejen) sami sebe, musíme umět také pochopit a odpustit těm, kteří jsou naší nedílnou součástí – našim předkům.

A tak vlastně projekt “Prostě Ne-Závislá” vnímám jako poslání. A možná právě to, je TO, proč mi život dal druhou šanci - abych tuhle cestu ukázala i tobě.